Postup vzniku této sochy je technicky zajímavý, a tak bych jej rád přehledně objasnil. Socha sv. Jana Nepomuckého je určená na původní místo, nyní do 40-ti metrové hloubky pod vodou. Bude kamenná, vytesána z Božanovského pískovce.
V konečném rozhodnutí ji budou tvořit dva kusy kamene postavené na sebe a spojené čepem. Spodní díl nepraskne a unese vrchní díl, přestože jeho část – ruce budou velmi subtilní. Toto je možné pouze díky umístění sochy pod vodou, neboť vrchní díl bude nadnášen tlakem vody podle Archimédova zákona. Socha se pod vodou stane tajemstvím, které uvidí ti, kteří se k soše potopí. Viditelná bude do budoucna i na suchu. Model, podle kterého bude socha vytesána do kamene, je vymodelovaný skoro ve velikosti kamenné sochy a bude odlitý do bronzu. Bronz je schopen unést statiku sochy. Tenká část – ruce, neprasknou.
Kostra modelu
Model se modeluje ze sochařské hlíny. Aby hlínu bylo možné vytvarovat i do subtilních tvarů a socha se nezřítila, tvoří kostru pod povrchem nosné dráty a dřevěné destičky na ně přivázané.
Tento hliněný originál odborníci na vytváření forem – štukatéři zaformují do sádry. Je to velice zodpovědná práce, pokud by se tento prvotní odlitek nepodařil, musel by sochař modelovat znovu. Do hlíny se zasunou tenké plíšky, které vytvoří budoucí spáry pro dělení sádry.
Nahazování sádry přes armaturu
Poté se na hlínu nahodí slabá vrstva sádry obarvené na modro. Na tuto první vrstvu se připevní armatura z drátů, která budoucí formu vyztuží. Na armaturu se nanášejí další vrstvy sádry, až je síla formy dostatečná a překryje dráty. Forma se rozdělí podle plíšků na několik dílů – sejme se z hlíny. Toto se odehrává v ateliéru sochaře, protože hliněný model spolu s formou má váhu až 400 kg.
Část první sádrové formy
Jednotlivé díly formy je možno převést do dílny štukatérů. Zde se vnitřní povrch formy vyčistí od zbytků hlíny, vymyje a navoskuje. Jednotlivé díly formy se spojí a připraví se vnitřní konstrukce budoucího odlitku. Do dutiny, kterou vymezuje forma, se v několika vrstvách nalije sádra, a tím vznikne přesná podoba sochy ze sádry, avšak ukrytá pod vrstvou formy. Tuto formu je nutné po malých kouskách odsekat. Jako signál kde je sádra formy a kde sádra odlitku, slouží vrstva modré sádry, pod ní se objevuje bílý povrch jediného originálu sochy. Sádrový originál autor vyretušuje, to znamená, doplní místa, kde se sádra v podobě bublinek nedolila, nebo odřeže nálitky v místech plíšků. V této fázi může sochař naposled ještě domodelovat sochu podle své představy.
Sádrový model před retušováním
Štukatéři poté tento sádrový originál znovu zaformují, tentokráte do formy složitější, která umožní více odlitků. Tato forma je ze silikonového kaučuku a sádrového obalu. Nyní je možné odlít voskové modely, které se předají kovolitcům – bronzařům. Voskový model se znovu zaformuje do formovacího písku, ten se poté zahřeje a vosk se vypaří, shoří. Do vzniklé dutiny se nalije roztavený bronz a na světě je bronzový odlitek. Ten je však hrubý a s množstvím nálitků a spojů. Proto se předá dalším uměleckým specialistům – cizelérům. Cizelér je ten, který dokáže podle původního sádrového odlitku malými pilníky, kladívky a brusy upravit povrch hrubého odlitku do definitivní podoby. Na závěr na povrchu vytvoří chemickou reakcí patinu, která má různý barevný odstín. Původní sádrový model byl do té doby v sochařsko – kamenické dílně, kde se podle něj tesala socha ve zvětšeném měřítku.
Taková je dlouhá cesta sochy od původní vize k jejímu konečnému, hmatatelnému tvaru. Kamenná socha bude umístěna pod vodu. Co se stane s bronzovými odlitky, kde budou k vidění v dalším dílu vyprávění… I já jsem zatím napjatý jak vše dopadne 🙂
sochař Petr Váňa
