Údolí kolem Vltavy kolem Štěchovické přehrady bývalo před sedmdesáti lety oblíbeným turistickým místem. V rámci projektu splavnění středního toku Vltavy byla však v letech 1949 – 1954 vystavěna 44 km dlouhá přehradní nádrž Slapy, která údolí zatopila a dnes na toto krásné místo zavítá jen málokdo.
Pravidelně jej navštěvuje hrstka nadšených potápěčů. Mají toto místo rádi a chtějí mu vrátit kus jeho původního příběhu. V místě zvaném Vltavské nebo Štěchovické proudy stávaly před zatopením na levém břehu řeky dvě sochy. Jedna – Ferdinandův sloup – kterou nechal roku 1640 postavit císař Ferdinand III. a druhá – socha sv. Jana Nepomuckého – která přibyla až v roce 1722 jakožto znázornění patrona plavců a dala místu nové jméno – Svatojánské proudy. Obě památky byly před napuštěním Slapské přehrady přemístěny pod hráz, kde stojí dodnes. Potápěči z Willyteamu se je snaží vyrobit znovu a vrátit na původní místo pod vodní hladinu. Repliku Ferdinandova sloupu potopili v roce 2008 a socha sv. Jana Nepomuckého snad přibude letos.
O tomto světci existují historické prameny i legenda, očima umělce ale lze říci toto:
„Kdo je ta socha ?
Sv. Jana Nepomuckého jsem znal především jako „svatýho na mostě“. Tradice je silná, pro zamyšlení snad až trochu na obtíž. Po přečtení letmého životopisu mi nedalo a podíval jsem se trochu podrobněji na data. Kdy žil, kde, kdo byla ta královna a kdo ten král. To je velmi silný příběh! Pro tuhle dobu, pro mě. Těžko jej budu moci vysekat do kamene jako ti přede mnou a vůbec ne jako kopii původní sochy. Ať se prameny o tom chlapíkovi liší sebevíc, jedno je zcela jisté, on se postavil proti králi. Čistej zásadovej člověk se vzepřel vládě, která za nic nestála. A možná se postavil proti králi na stranu královny. Ta královna se ho bála a právem. Neskončilo to dobře. Ženy se mají bránit, i kdyby to byl král, proti kterému je nutné se vzepřít. On bral čest vážně, za což jej utopili. Jeho život pravděpodobně nebyl svatý, ale jeho příběh ano. A ta chvíle, kdy všechno dostává svůj smysl, byla v okamžiku, kdy jeho tělo padá do vody, on vidí tak jako tonoucí člověk hvězdy, drží se svých pevných zásad do poslední chvíle a dívá se na vizi, které věřil, které pomáhal a možná ji i miloval. Z druhé strany z míst za prahem, za hladinou tohoto světa se na něj usmívá jeho vize, neboť je pravdivá.“
