Jsou sochy, které jsem si vymyslel, a ony se neuskutečnily. Jsou sochy, které jsem uskutečnil, neboť jsem vstoupil do jejich příběhu.
Včera doprovodili potápěči Jirka, Willy, Zajíc a Milda z Willyteamu na dno slapské přehrady do ticha 41 m pod hladinou sochu Setkání svatého Jana Nepomuckého s andělem. Byl to potápěčský koncert. Akce dlouho připravovaná. Složitá. S lehkostí, s grácií, s elegancí. S trochou zamyšlení i nostalgií. S radostí že se vše zdařilo a dokončilo. Dokončil se příběh sochy pod vodou. Vymysleli jej potápěči, uskutečnili jej společně se sochařem, který přijal jejich nadšení a sochu vytesal. Ale na jeho konci bylo při pohledu na sochu, která se noří pod hladinu, patrné ještě něco, co bych rád vyjádřil, pokud se mi to povede:
Tuto sochu jsem prožil velmi niterně. Vžil jsem se do příběhu člověka odcházejícího z tohoto hmotného světa, který v té vteřině není sám, z druhé, nehmotné strany břehu vizí a snů, mu vychází naproti potvrzení smyslu všeho, v co věřil, za co dal vše, co měl. Potkává anděla, s tváří ženy. Té ženy, jejíž tajemství chránil. Tato chvíle je zázračná, nadějná, možná svatá. Od této chvíle tomuto člověku začali ostatní říkat, že byl svatý. Jeho příběh na Zemi se skončil, zůstala legenda, tajemství. Stejně tak jsem pociťoval včera na hladině Vltavy naše počínání.
Daleko pod hladinou
Náš příběh snažení o novou sochu ukrytou do hloubky pod hladinou se končil, ve chvíli, kdy bylo potřeba odepnout lano od vzdalující se sochy a nechat ji s potápěči klesat na vzduchových polštářích na dno, mi jeden z potápěčů vážně říká: „myslíš to vážně, chceš ji opravdu potopit, vždyť je krásná?!“ Byla to překvapivá chvíle, chvíle, kdy se naše počínání měnilo v tajemství. „Ano, takhle jsme to vymysleli, potopte ji“.
Člověk nemá z probíhajících příběhů, do kterých byl pozván, uhýbat, má tam nějaký svůj díl. Nejsem potápěč, tak jsem si jen půjčil brýle, svlíknul tričko a kalhoty a skočil do vody. Socha Jana s andělem ještě nebyla hluboko, svítilo na ní světlo, svět pod hladinou byl takový smaragdově zelený a kámen svítil žlutě. Dotknul jsem se Anděla. Pak jsem musel plavat nadechnout se. Někdo se mi zeptal, jestli je voda studená, nevím. Ale vím, že jsem se dotknul malého tajemství v příběhu, do kterého jsem byl pozván.
sochař Petr Váňa
